JUMPING® UNITED TRIP DO BRAZÍLIE

Na našem YouTube kanále je oficiální video z této neskutečné cesty, ale stejně mi to nedá a sepíši sem za mě ty nejzajímavější body, které nás v Brazílii potkaly a co jsme do té doby nevěděli.

Celou cestu jsme plánovali ve vysokých obrátkách cca 3 měsíce.
„Kolik nás jede?"
„8. Ty, já, Nalí, Kuba, Míra, Sam, Ondro a Braňo". Vedli jsme s Márou nekonečné rozhovory u příprav. Trička bílá, trička černá, trička, trička, trička.. a stejný příběh i s kraťasy, tepláky, žabkami, kšiltovkami, batohy... Prostě příprava nesmí být podceněna a vše vymýšlíme do posledního detailu.

Je 10.11. 2021 hooodně brzy ráno a my se všichni scházíme na letišti. Každý máme ve svém cestovním kufru, mimo jiné, i trampolínu ADVENTURE!

První cesta po příletu do Brazílie vede k Nalého rodině na jejich kávovou farmu. Uprostřed kávových plantáží najednou stojí bílý dům s okenicemi a velikou verandou, na které pobíhá několik psů. Nalého rodiče všichni vidíme poprvé v životě a Nalí, který trvale žije v Německu, je navštěvuje pouze 1x ročně. Přivítání bylo neskutečné. Dojemné, přátelské a plné pozitivní energie. U Nalého na farmě jsme strávili 4 dny, trochu šok bylo, že až na pár minut celé 4 dny pršelo. Prales, no. To nám Nalé zapomněl říct. V bílých tričkách, žabkách a kraťasech jsem působili sami sobě trochu směšně. Nicméně nic nám nebránilo prolézat s trampolínou na zádech okolí. Jedno z nejkrásnějších videí vzniklo přímo v kávové plantáži, kde jsme byli právě v té skulince, když svítilo sluníčko. Nalého rodina nám ukázala a umožnila být 4 dny součástí typické Brazílie. Na co bych si zvykla, tak jsou BANANA NANICA. Je to banán, konkrétně banán „OURO" (GOLD), pečený na ohni. Brazilský banán na ohni. To prostě chceš.

Cílem celé cesty a celého JUMPING® UNITED je vlastně JUMPING® přinést tam, kde ještě nikdy nebyl. Kde ho lidé neznají, nebo ho nikdy nezkusili. Třeba při naší úplně 1.cestě jsme s trampolínami vyrazili do Ugandy a ukázali Jumping dětem v místních školách pro chudé děti. Věříme, že Jumping zpestří jejich rutinu, jejich život a mají možnost „blbnout" na něčem, co by si jejich rodiny nikdy nemohly dovolit.

Ráno budíček a už to začalo! Nejste tu na prázdninách, hošíci, vstávat a jde se pracovat!!! Naskákali jsme do auta, které nás vyvezlo na nejvyšší možný bod k vodopádu! Takže trampolíny na záda a jde se dalších několik set metrů do kopce po svých. Pak zase z kopce a pak jako kamzíci po skále dolů pod vodopád. Trampolíny jsme si podávali přes vodu, abychom si přímo pod vodopádem mohli zaskákat, natočit a nafotit nějaký materiál. S Nalem a s trampolínami jsme vyrazili také do fotbalového klubu, kde Nalí ve svých 7 letech s fotbalem začínal!! Tam jsme strávili několik hodin. Nalé měl Jumping lekce, my hráli s místními fotbal a pak jsme cvičili všichni společně. No, bylo to úžasné.

4 dny u Nalého rodiny jsou pryč a my se přesunuli do Ria de Janeiro. Za pouhých 8 hodin jsme byli na místě :-D
Na tým čekalo překvapení - střešní Penthouse s vířivou vanou na terase a výhledem na Copacabanu! Chtěla jsem vidět jejich reakce, tak jsem šla těsně za nimi, když se dveře do Penthousu otevíraly. Bez nich by Jumping® nebyl Jumping® a touto cestou a zázemím jsem jim chtěla maximálně poděkovat. Na jejich reakce se podívejte ve videu.

Hned brzy ráno jsme vyrazili, abychom z Ria vytěžili maximum. Nalé nám udělal přednášku co se týče naší bezpečnost
- žádný telefon v zadní kapse kalhot
- vlastně žádný telefon ani v ruce
- stále se držet při sobě
- já, jako slabý kus, držet se ve středu skupiny
- nekoukat se do očí
- s nikým se nebavit
- nic neplatit. U všeho musí být Nalé jako Brazilec, nám by dali jiné ceny
- dodržovat tyto pokyny :-D

S trampolínami jsme vyrazili k hoře „Sugarloaf", ale do kabinkové lanovky nám je nepustili. Tak jsme tam nakouknuli alespoň sami, slazení v týmovém outfitu. Za to jsme trampolíny provětrali na pláži pod horou, kde jsme si zaskákali song tohoto tripu: UNITED a plno dalších songů jako třeba NEVERLAND :-D Když jsme autem popojeli pár minut, vytáhli jsme trampolíny na Copacabanu, kde to sakra žije. Hudba, Caipirinha, plno místních lidí a do toho my s reprákem a trampolínami. To sedlo!!!

S trampolínami jsme následně vyrazili i co nejblíže k soše Krista Spasitele. Nale nás zavedl na heliport, kde socha dominuje přímo za našimi zády na 710 metrů vysoké hoře Corcovado. Až Tě trochu mrazí! I tady jsme cvičili několik songů a udělali i plno dokonalých fotek. Povinnost byla vyrazit až přímo k soše, ale tam nás, samozřejmě, pustili pouze bez trampolín. Trochu mimo téma Jumpingu: nemít s sebou Nalého, který mluví místní řečí - Portugalsky, sedím tam někde na patníku a brečím ještě teď.

Anglicky tam nemluví nikdo, ani u prodeje vstupenek. Ten, kdo Ti vysvětluje na jaké nástupiště svozového autobusu máš jít, taky mluví pouze Portugalsky. Navigační šipky také v Portugalštině. Koordinátoři toho chaosu: také mluví pro změnu pouze Portugalsky. Nebo jestli jsme narazili na nějakou anti-anglickou lajnu, Ti nevím.
Socha Krista spasitele je monstrózní a objímá a chrání Rio už 90 let! Socha měří 30 metrů a stojí na podstavci, který je vysoký 7 metrů a vzdálenost mezi napřaženýma rukama je 23 metrů!

Základní pravidlo při návštěvě Rio de Janeira zní: „Nechoďte do favel. Policie je nemá pod kontrolou a nikdo vám tam nemůže garantovat bezpečí." Což je trochu absurdní, když jen loni bylo v Riu zabito na 120 policistů a v prosinci tam v přestřelkách zemřelo 6 600 lidí. V roce 2016 došlo v Brazílii k neuvěřitelným 61 tisícům vražd, což překonává odhadovaný roční průměr obětí války v Sýrii. Nejde to sice srovnávat, nicméně to vypovídá o rozsahu zabíjení v zemi, která netrpí válečným konfliktem. Ačkoli byla Favela vždycky domovem drogových gangů, k místním se kriminálníci chovali „ohleduplně" a „zlost" si vylévali na konkurentech nebo na policejních informátorech.

Favela zdálky vlastně nevypadá vůbec špatně. Strmý sráz nad mořem je posetý malými barevnými domečky, které trochu připomínají krabice od bot. Navíc jen pár minut chůze od slavné pláže Copacabana. Hned u vstupu jsme byli varováni: ŽÁDNÉ TELEFONY, ŽÁDNÉ FOCENÍ a ruce viditelně před sebou. Do Favely jsem se dostali vlastně úplně omylem a úplně náhodou. Nale má známého a ten má známého a ten nás do tohoto kontroverzního místa dostal.

Hned při vjezdu na půdu Favely mě zarazilo, že to není žádná „mrtvá" zóna, kde se ve špíně povalují místní. Naopak to tam neskutečně pulzovalo. V úzkých uličkách jsou natěsnány obchůdky, na ulici se můžete nechat za pár korun ostříhat, v garážích vám bleskově opraví auto. Ale je tam také špína, drogy a zbraně. Naše auto zastavilo v úzké a nepříliš vábné uličce a kolem zrovna procházel muž s automatickou puškou. Nefoťte, nařizoval nám náš „průvodce" a nikdo nepochyboval o tom, že to myslí smrtelně vážně.

Ve FAVELE vidíte bídu i úsměvy. Sny o lepší budoucnosti se míchají s chmurnou realitou. Jsme rádi, že jsme s Jumping® týmem na tomto kontroverzním místě mohli čirou náhodou být a místním dětem tak ukázat Jumping, nechat je skákat na trampolínách, rozdat jim lízátka a sušenky a taky si s nimi zahrát fotbal.

S trampolínami jsme vyrazili také do fotbalové akademie ANTONIO LIMA. Akademie má přibližně 1 000 mladých a malých fotbalistů a svojí činnost dělají pro některé zdarma. Cílem je odklonit děti ze života na ulici a prostřednictví fotbalu jim vyplnit jejich volný čas, naučit zásady fair play a vypěstovat v nich zdravý návyk ke sportu. V akademii jsme byli celý den. Skákali děti i trenéři a poslední hodinu jsme si proti sobě zahráli fotbal. Kdo ví, třeba jsme hráli s novodobým Neymarem :-) I sem jsme přinesli dětem batoh plný lízátek a sušenek. Ve videu uvidíte, jakým způsobem se o ty sladkosti perou.

Celou Brazílii bych uzavřela tím, že JUMPING® UNITED v Brazílii se neskutečně vydařil. Vydali jsme ze sebe co jsme mohli, abychom Jumping dostali na co nejvíce zajímavých míst. Jako tým jsme se zase semkli a dál fungujeme spolu a ještě lépe. Jumping rozveselil hodně, ale hodně dětských očí a věřím, že jsme se od sebe navzájem i hodně přiučili.
Za těch 10 dní, co jsme v Brazílii byli, můžu říct, že Brazílie je neskutečně energická, plná energií nabitých lidí a takového toho stylu „Nic není problém. Zařídíme" . V tomhle bychom se my Evropani, kde naše nejčastější slovo je: počkej, mohli hodně učit.